Knihu jsem napsala proto, abych všem milovníkům Šumavy a svým dětem a vnukům ukázala, jak vypadala Šumava před a po válce a jak byla přetvořena, když se budovala Lipenská přehrada.
Chtěla bych vás pozvat do míst mého dětství a dospívání, kde jsem byla svědkem zániku celých vysídlených vesnic. V Dolní Vltavici, osídlené jen zčásti, žili obyčejní lidé, slavily se svatby, narozené děti byly křtěny v kostele. Čas mnohé vymazal z paměti, ale dodnes si vybavuji, jak tísnivě na mě působilo, když jsem procházela osadou z jednoho konce na druhý, kolem prázdných nádherných domů, z nichž byl obydlen jen každý sedmý. Navzdory tomu jsem tady prožila šťastné dětství, dospívání i první lásku. Později, i když se neodvratně schylovalo k zatopení obce, stále jsem zde měla svá zamilovaná místa, kam jsem chodila na procházky i na první rande. Nemohu zapomenout na cestu samotou k Radslavi, ke Stinyho kapličce. Jsem ráda, že až sem voda z Lipna nedosahuje, protože každá návštěva těchto míst mi připomíná krásné a nezapomenutelné časy mého dětství a mládí.